29. 2. 2016: Hudební a taneční fakulta AMU, sál Bohuslava Martinů  


Přestože Gabriel Fauré (1845 - 1924) patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům, jeho dílo, zahrnující i dvě opery, není mimo jeho vlast příliš známé. Fauré je tvůrcem originálního slohu, který nelze jednoznačně zařadit do stylových proudů z přelomu 19. a 20. století. Pohybuje se mezi pozdním romantismem, impresionismem, vlivy klasicismu i ruské školy, ale především je jeho hudba ryze francouzská, okouzluje posluchače zvukovou rafinovaností, bohatými harmoniemi a krásnými melodiemi.

Ve své době byl Fauré vysoce oceňován nejen jako skladatel. V mládí strávil několik měsíců v bojích prusko-francouzské války, kde byl za své zásluhy vyznamenán válečným křížem. V roce 1871 založil Fauré se Saint-Saensem, d’Indym, Chabrierem, Bizetem a dalšími skladateli Národní společnost pro francouzskou hudbu zasvěcenou podpoře „galského umění“, která si kladla za cíl obrození francouzské hudby. A témuž cíli sloužil i Fauré jako skladatel a publicista. Jeho vliv na francouzský hudební život byl mnohostranný a zásadní. Jako varhaník a sbormistr působil ve francouzských kostelích, především v pařížském chrámu Madeleine. Jako pedagog kompozice vyučoval na pařížské konzervatoři, v letech 1905 - 1920 byl jejím ředitelem. V letech 1903–1921 psal hudební kritiky do pařížského listu Le Figaro.

Duchovní tvorba zaujímá ve Faurého díle významné místo. Requiem op. 48 je zmiňováno v dějinách evropské hudby 19. století vedle Requiem Johannesa Brahmse, Giuseppe Verdiho i Antonína Dvořáka. Liší se od nich ale daleko intimnějším jazykem, prostým dramatismu. Fauré ve svém Requiem nepředestírá obrazy hrůzy, trestu a zatracení, ale hluboké víry, naděje a vykoupení. V sedmi částech své zádušní mše vytvořil emotivně působivé dílo, které patří ke skvostům duchovní hudby 19. a 20. století. Vznik Requiem podnítila nepřímo smrt Faurého otce v roce 1885, skladatel je komponoval v letech 1887-90, poprvé bylo provedeno v chrámu Madeleine již v roce 1888. Fauré na něm poté ještě dále pracoval a definitivně Requiem dokončil v roce 1900, kdy zemřela jeho matka. V roce 1924 znělo Requiem op. 48 i na Faurého slavném pohřbu, kdy se s ním loučila pařížská hudební veřejnost.

Sborová skladba Cantique de Jean Racine op. 11 pochází z mladšího skladatelského období, Fauré je zkomponoval v devatenácti letech pro skladatelskou soutěž v pařížské Škole klasické a duchovní hudby Louise Niedermeyera a získal za ně první cenu. Vzniklo na text Jeana Racina, který je parafrází latinského duchovního hymnu. Je to čistě lyrická, intimní, melodická a emotivní píseň, která bývá často uváděna spolu s Faurého Requiem.

Otčenáš Leoše Janáčka (1854 - 1928) dokládá skladatelův originální přístup k duchovní tvorbě. Ačkoli vznikl na text nejznámější křesťanské modlitby, poprvé byl proveden za Janáčkova řízení 15. června 1901 nikoli v kostele, ale ve scénické podobě pěti živých obrazů, které vytvořili členové ochotnické jednoty Tyl v režii Josefa Villerta na jevišti brněnského Národního divadla. Inspiraci k neobvykle pojatému dílu nalezl Janáček v sedmidílném cyklu obrazů polského malíře Josefa Krzesze-Meciny (1860 - 1934). V Praze provedl Otčenáš v koncertní podobě poprvé Hlahol 18. listopadu 1906 v Rudolfinu.

Otčenáš (původně Moravský otčenáš) začíná klidnou prosbou věřících, na níž navazuje vroucí tenorové sólo volající k Bohu (Ó přijď!) a reflexivní sborová část (Buď vůle tvá). Poté se ale skladba vzepne k ostře dramatické podobě (Chléb náš vezdejší dej nám dnes), stupňované v naléhavé výkřiky sboru (Chléb! Chléb!), dokládající silný sociální podtext Janáčkovy kompozice. Vzbouřená hladina emocí se zklidňuje v pokorné prosbě (A odpusť nám naše viny) a opětovně odhodlané zvolání (Neuvoď nás v pokušení!) ústí do janáčkovsky rázného Amen, předjímajícího náladu jeho pozdější Glagolské mše. Doprovod harmonia a klavíru přepracoval skladatel pro varhany a harfu coby klasické nástroje biblických chvalozpěvů. Provedení Janáčkova dramatického Otčenáše působivě kontrastuje s klidnou atmosférou Faurého Requiem. Věříme, že vám toto spojení přinese zajímavý hudební zážitek.

Faurého a Janáčka dobře doplňují dvě skladby jeho souputníků, kteří se zasloužili o rozvoj varhanní hudby na přelomu 19. a 20. století. Oba se věnovali tvorbě tzv. varhanních symfonií, které předváděly výjimečné zvukové možnosti královského nástroje. Umožnila to i stavba nových varhan „v symfonickém stylu“, které na rozdíl od starších nástrojů vytvářely inspiraci i technické možnosti pro daleko barevnější a dynamicky plastičtější hudbu se skutečně orchestrálním zvukem.

Skladatel, varhaník a pedagog Albert Jean Charles-Marie Widor (1844 – 1937), jenž pocházel z rodiny stavitelů varhan, stál v čele hnutí pro oživení francouzské varhanní hudby. Je autorem čtyř oper, baletu a dalších děl, ale z jeho odkazu žije dnes pouze jeho deset varhanních symfonií, jakož i některá další díla pro tento nástroj.

Skladatel a varhaník Louis Victor Jules Vierne (1870 – 1937) byl od narození téměř slepý, ale velmi hudebně nadaný. Byl pokládán za jednoho z největších hudebních improvizátorů své generace. Na svém kontě má šest varhanních symfonií, vokální, orchestrální i sborové skladby. Zemřel při provedení svého Triptyque op. 58 během varhanního recitálu v pařížském Notre Dame.


Radmila Hrdinová